1. Úvod: Proč se věnovat homofobii?

Odpovědět na otázku z názvu kapitoly je snadné: protože je homofobie nebezpečná. Vytváří totiž nepřátelské prostředí vůči všem lidem, kteří nejsou heterosexuální. Pokud se homofobie vyskytuje ve škole – ať již v postojích žáků/žákyň¹ a vyučujících, či ve studijních materiálech –, jedná se o zvláště negativní jev, protože škola má být prostředím tolerance a vzájewmného respektu. Bez toho, že se děti cítí ve škole bezpečně a nejsou nikým znevažovány za to, jak se chovají a jak vypadají, nemůže škola dobře plnit své poslání.

Díky tomu, že se školy začnou věnovat specifickému fenoménu homofobního obtěžování a šikany, naplní svoji zodpovědnost zajistit rovné zacházení pro všechny osoby bez ohledu na jejich pohlaví a sexuální orientaci. Tu před ně staví právní řád ČR (zejména Ústava a Listina základních práv a svobod, školský zákon, antidiskriminační zákon a metodický pokyn MŠMT²), který odráží také předpisy Evropské unie³. Zároveň tím školy pomohou zlepšení celkového sociálního klimatu ve třídách, což bude mít pozitivní vliv na kvalitu výuky i spokojenost žáků a žákyň. Pokud škola potírá homofobii, pomáhá lepšímu začlenění dívek a chlapců, kteří nejsou heterosexuální nebo právě procházejí hledáním a přijímáním své sexuality, ale také celkovému respektu a pozitivní atmosféře v žákovském kolektivu.

Homofobie představuje obavu či jiné nepříjemné pocity vyvolané v souvislosti s lidmi, kteří mají jinou než heterosexuální orientaci⁴. Pokud vyjdeme z této definice, můžeme snadno dospět k názoru, že homofobie sice je negativní a může být nebezpečná, nicméně ve školách se nevyskytuje. Ve školách přece nedochází k situacím, kdy by bylo zřejmé, jaká je sexualita studujících či vyučujících. A navíc na základních školách jsou žáci/žákyně ještě moc malí na to, aby vůbec bylo jasné, jaká jejich sexuální orientace je. Je tomu tedy skutečně tak?

Ve školách můžeme slyšet narážky na homosexualitu velmi často. Zřejmě vám některé z těchto příkladů budou povědomé.

4. B – Skupinka chlapců vzala o přestávce fialový penál jednoho spolužáka a začala si s ním házet. Chlapec se chvíli snaží penál získat zpátky, ale nakonec to vzdá. Když skupinku přestane přetahování o fialový penál bavit, hodí ho na lavici před majitele s poznámkou: „Už si ten svůj teploušskej penál můžeš vzít.“

6. B – Dívky se při převlékání na tělocvik baví o starších spolužačkách z 9. třídy, které měly hodinu před nimi a s nimiž se v šatně střídaly. Jednu z nich posléze s despektem komentují: „Ona si snad ani neholí nohy. Není divná?“ – „Je, možná je to lesba.“

8. C – Při výuce českého jazyka učitelka probírá Božskou komedii a připomíná dětem, co se učily o antice. Jeden chlapec se přihlásí s dotazem: „Dante měl podle Božské komedie milenku, ale v antice přece měli chlapi milence, aspoň bokem, ne?“ Učitelka je dotazem mírně zaskočená, ale snaží se věcně odpovědět. Ze třídy se ozývá šuškání: „Fuj!“ – „To bych tedy v antice žít nechtěl.“ atd.

9. A – Děti stojí frontu na oběd. V zadní části dojde ke strkanici, která způsobí řetězovou reakci. Děti ztrácejí rovnováhu a některé z nich začnou na sebe padat. Jeden chlapec zakolísá a celou vahou spadne na záda spolužáka před sebou. Ten se otočí a nasupeně říká: „Co děláš?! Jsi snad buzna, nebo co?“

Uvedené příklady z praxe ukazují, že školní život je protkaný nekonečně mnoho situacemi, které se různým způsobem dotýkají sexuality. Některé situace souvisí přímo s formálním obsahem výuky, jiné se týkají studentského pohledu na vyučující, další se pojí se vztahy v žákovských kolektivech atd. V některých situacích je cílem poznámek druhým ublížit, u jiných může jít o zdánlivě nevinný komentář nebo o důsledek vlastních rozpaků, který však u lidí, vůči nimž je směřován, nebo i u ostatních, kteří jej vnímají, může vyvolat velice nepříjemné pocity.

Takové situace nacházíme na středních školách, na druhém stupni základních škol, ale také již na prvním stupni základních škol. S věkem dětí narůstá počet podobných situací, jejich explicitnost a povaha, ale fakt, že žáci/žákyně věnují pozornost sexualitě, se příliš nemění.

Na druhé straně ve školách zpravidla panuje spíše atmosféra přehlížení či zlehčování sexuální problematiky. Jako vyučující často nevíme, jak na dětské poznámky vztahující se k sexualitě reagovat, a tak je přecházíme mlčením nebo je s humorem komentujeme. Jen zřídka se u dětských výroků, gest či obrázků se sexuálním podtextem zastavíme a věnujeme čas tomu, abychom s dětmi o jejich významu diskutovali. Máme pro to své důvody – jsme zavaleni jinými povinnostmi a mnohdy ani nevíme, jak na to. V přípravě budoucích vyučujících různých aprobací se totiž obvykle této problematice nevěnuje dostatečná pozornost⁵ a navíc sexualitu (zvláště dětskou) v naší společnosti obestírá nejedno tabu.

Nicméně tento učitelský přístup žáky/žákyně utvrzuje v tom, že způsob, jakým o sexualitě přemýšlejí, mluví a jak poznámky o ní používají v komunikaci s druhými, je správný. Bohužel se to týká i situací, kdy se zesměšňující, znevažující či urážlivé poznámky o sexuálním chování a sexuální orientaci začnou v žákovském kolektivu používat vůči jedné konkrétní spolužačce či spolužákovi. V tom případě se homofobie stane spouštěcím mechanismem pro vznik obtěžování nebo dokonce pro rozvinutí šikany a zároveň jejich nástrojem.

Šikanou a obtěžováním se zabývá řada publikací i vzdělávacích kurzů. Většina vyučujících dnes ví, co šikana je a jaká rizika pro jednotlivé děti i pro celou školu přináší. Pokud se vztahy v žákovském kolektivu naruší a děti se začnou vzájemně obtěžovat či dokonce šikanovat, má to negativní důsledky na spokojenost dětí ve škole, na vyrovnanost těch, vůči kterým je obtěžování namířeno nebo kdo jsou jeho nedobrovolnými svědky, na celkové sociální klima ve třídě, na otevřenost vztahů s vyučujícími, na pozitivní atmosféru podmiňující hladce probíhající výuku, na důvěru rodičů ve školu, na prestiž školy atd.

Učitelé/učitelky vědí, co šikana je, ale obvykle se necítí příliš jistí v tom, jak ji v žákovském chování rozpoznat, jak ji řešit a jak bránit jejímu vzniku. V případě obtěžování a šikany založené na homofobii to platí dvojnásob. Proto vznikla tato příručka, jejímž cílem je přiblížit specifický případ obtěžování a šikany týkající se sexuality. Příručka by se měla stát vodítkem pro vyučující na základních a středních školách (včetně výchovných poradkyň a poradců i školních metodiček a metodiků prevence), jak homofobnímu obtěžování a šikaně rozumět, jak ji identifikovat, jakými preventivními opatřeními jí předcházet a jakými postupy ji případně řešit.

1. Příručka používá při označování skupin osob genderově korektní jazyk. Formálně správný pojem žák doplňuje o ženský rod „žák a žákyně“ nebo „žák/žákyně“. Totéž platí o pojmu učitel. Ze stylistického hlediska jsou tyto pojmy místy nahrazeny slovy „studující“ a „vyučující“.
2. Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (č.j. 24 246/2008-6). Znění metodického pokynu je k dispozici na www.msmt.cz/socialni-programy/metodicky-pokyn-k-prevenci-a-reseni-sikanovani-u-zaku-skol-a.
3. V České republice je rovné zacházení se všemi lidmi bez ohledu na jejich homosexuální, bisexuální či transsexuální zaměření ošetřeno obecněji zaměřenými zákony, zejména antidiskriminačním zákonem č. 198/2009 Sb. (zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací) – a případně trestním zákonem 140/1961 Sb. (např. paragraf 198a Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod). Ochrana před diskriminací vychází do velké míry ze směrnic Evropských společenství, které stanovují zákaz diskriminace. Ve většině zemí EU již došlo k přijetí zákonů, které se specificky týkají právě ochrany práva na rovné zacházení bez diskriminace a ke zřízení institucí, jež se právem na rovné zacházení zabývají. Kromě toho přijal Evropský parlament v roce 2006 usnesení, ve kterém vyzývá členské státy k důslednější ochraně homosexuálních a transsexuálních osob před homofobními projevy a explicitně k boji proti homofobii prostřednictvím vzdělávání a realizace osvětových kampaní.
4. Pro lepší srozumitelnost příručka pracuje s pojmem sexuální orientace (homosexuální, heterosexuální aj.), který je běžně používán v laické i pedagogické sféře. Použití tohoto pojmu pro popis chování a pocitů osob je nepřesné, neboť odkazuje k hlubšímu základu až původu sexuality (vrozenost, či volba), ovšem jen na základě jejích projevů. Jak naznačil slovník, v heterosexualitě a homosexualitě je sexuální orientace pouze jednou z dimenzí. Pokud to stylistika umožňuje, text se pojmu orientace či zaměření vyhýbá a používá pouze přídavné jméno „homosexuální“, „jiný než heterosexuální“ či „ne-heterosexuální“ a podstatné jméno „ne-heterosexualita“.
5. Pedagogické fakulty nabízejí obor Výchova ke zdraví, avšak jeho absolventů/absolventek je dosud málo. Problematika homofobního a šířeji genderově motivovaného obtěžování v žákovských kolektivech nebývá ve větší míře zahrnuta do přípravy učitelů/učitelek všech oborů. Na některých vysokých školách však již dochází ke změně. Také pro vyučující z praxe se dnes rozšiřují možnosti, jak se o problematice dozvědět více, ať již prostřednictvím odborné literatury, nebo vzdělávacích kurzů v rámci celoživotního vzdělávání.