2.1. Šikana a homofobní šikana

Šikana je označení pro zásadně narušené vztahy v sociální skupině, kde jedinec či několik osob opakovaně a dlouhodobě ubližují jinému člověku či skupině osob⁶. Ubližování může mít různé podoby a různou závažnost. Ve všech případech však platí, že jak pro člověka, kterému je ubližováno, tak pro zbytek skupiny má šikana dlouhodobé negativní následky.

K ubližování dochází v asymetrických vztazích, kde jedna strana má fyzickou, psychickou či sociální převahu. Formálně si jsou sice všichni ve skupině rovni, avšak neformálně je na straně těch, kteří ubližují, větší moc. Tu pomocí šikany ještě chtějí navýšit. Ubližování má tedy za cíl zvětšit vlastní pocit hodnoty těch, kteří šikanují. Teprve druhotným cílem pro ně bývá získat konkrétní výhodu či materiální odměnu⁷.

Společnou charakteristikou lidí, kteří jsou šikaně vystaveni, bývá jejich odlišnost vůči zbytku skupiny. To, že určití žáci a žákyně jsou jiní, vyplývá spíše z toho, že je skupina považuje za odlišné, než z toho, že oni sami skutečně odlišní jsou. Záleží totiž vždy na skupině, které charakteristiky považuje za tak důležité, že jejich prostřednictvím začne jednotlivé členy třídit, a zda vůbec taková potřeba ve skupině existuje. Důsledkem je, že zatímco v jedné skupině se šikana obrátí proti fyzicky slabému dítěti, v jiné bude takové dítě bez problémů součástí kolektivu. Na druhé straně je ale pravda, že vůči některým typům osob se šikana obrací častěji než vůči jiným. Důvod je však stále stejný – podmínky ve skupině jsou nastaveny tak, že je vylučují. Jen v tomto případě se nejedná o kritéria vytvořená v jedné skupině, nýbrž vyskytující se obecněji v podobě předsudků ve společnosti, a ovlivňující tedy většinu kolektivů.

Být v něčem výrazně jiný než zbytek skupiny může znamenat být ve znevýhodněné pozici, kdy je na člověka upřena pozornost a kdy je zdůrazňováno, v čem se odlišuje od ostatních. V některých situacích sice může osobní výjimečnost vůči zbytku skupiny přinášet výhody v podobě prestiže, avšak velmi často je tomu naopak. Zvláště v kolektivech dětí a dospívajících totiž bývá důležité splňovat určitou normu – být „normální“. Pokud je člověk v nějakém důležitém ohledu odlišný, může být považován za „nenormálního“ a stát se v kolektivu středem negativní pozornosti.

Když se 6. A běžné základní školy chystala na školu v přírodě, probíhaly mezi chlapci diskuze o tom, kdo s kým bude na pokoji. Děti téměř nikdy nezmiňovaly jméno Tomáše, který do třídy přišel před několika měsíci. Na přímou otázku, s kým bude spát Tomáš, skupinka nejhalasnějších chlapců odpověděla: „Tomáše asi dáme spát k holkám, tam se hodí.“ Důvodem podle chlapců je, že Tomáš je „divnej“, nezajímají ho stejné věci jako je, nehraje fotbal ani počítačové hry, není s ním sranda, je „takovej měkkej“. Tomáš diskuzi nebyl přítomen a nakonec na škole v přírodě byl na pokoji s jinými chlapci, mezi které sice také podle vlastních slov příliš nezapadal, ale ani s nimi neměl žádné třenice. Ovšem byl si dobře vědom toho, že hlavní klučičí parta třídy ho nebere, a mnohokrát musel čelit jejich poznámkám.

Lidé, vůči kterým je šikana namířena, mohou být odlišní zcela individuálním způsobem (např. v porovnání s ostatními jsou výrazně vyšší, nosí silné brýle, koktají atd.). Často se však stává, že jejich odlišnost je zařazuje do nějaké skupiny, vůči níž panují předsudky. Může se jednat například o etnické či sociokulturní skupiny, specifické stylové subkultury, skupiny s výrazně jiným vzhledem (blondýny či obézní lidé) a také právě lidi s jinou než heterosexuální orientací.

Negativní postoje vůči homosexuálním, bisexuálním a transexuálním lidem se souhrnně nazývají homofobie⁸. Homofobie představuje obavu z homosexuality a homosexuálně orientovaných osob, která může vést k pocitům odporu, nepřátelství až nenávisti a může být základem pro odmítající, zesměšňující či ubližující chování vůči ne-heterosexuálním lidem. Východiskem homofobie je přesvědčení o nadřazenosti heterosexuality (tzv. heteronormativita).

Homofobie může vést k tzv. homofobnímu obtěžování či šikaně⁹. Jedná se o specifický druh šikany, který splňuje všechny charakteristiky obecné šikany, ovšem je namířen vůči lidem, kteří jsou homosexuální, bisexuální či transexuální, nebo vůči lidem, u kterých se tato sexualita předpokládá.

Homofobní šikana představuje dlouhodobé a opakované verbální či fyzické ubližování člověku z důvodu, že není heterosexuální, nebo z důvodu, že se chová či vypadá odlišně, a je proto za gaye či lesbu označován. Homofobní obtěžování a šikana mají původ v heteronormativitě genderového řádu, který staví homosexuální, bisexuální a transsexuální lidi do asymetrického postavení vůči heterosexuálním lidem.

6. Kolář, 2001, str. 27; Rigby, 2004; Metodický pokyn k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (č.j. 24 246/2008-6 – definuje v článku 1 šikanu takto: „Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat žáka, případně skupinu žáků. Spočívá v cílených a opakovaných fyzických a psychických útocích jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání.“
7. Rigby, 2004; Bendl, 2003.
8. Podle některých přístupů není označení homofobie etymologicky správné (doslova znamená strach ze stejného), ani významově vhodné, protože zužuje pozornost na homosexualitu, avšak předsudky se týkají celkově LGBT.
9. Homofobní obtěžování můžeme chápat jako širší pojem než homofobní šikana. K šikaně dochází výhradně ve skupině lidí, kteří si jsou formálně rovni, zatímco obtěžování může probíhat i mezi lidmi v různých pozicích v rámci hierarchie (vyučující – studující, nadřízený – podřízený). V obou případech je však důležité zneužívání určité moci (formální či neformální). Pojem šikana bývá také někdy používán pro závažnější projevy z hlediska důsledků na budoucí život jednotlivce i skupiny.