4.1. Prevence homofobní šikany

Předcházení homofobnímu obtěžování a šikaně může mít specifickou a nespecifickou podobu. Nespecifická prevence se týká celkového zkvalitňování atmosféry ve škole a vedení žáků/žákyň k vzájemnému respektu. Specifická prevence se soustřeďuje přímo na homofobní předsudky a jejich projevy ve škole.

Nejdůležitějším prvkem v prevenci je explicitně odmítnout homofobii a homofobní obtěžování, a to ve školním vzdělávacím programu, v prezentaci školy na webových stránkách či nástěnkách a zejména v každodenním jednání. Nelze jen předpokládat, že studující „samozřejmě vědí“, že takové chování je nepřijatelné. Pokud vedení školy i jednotliví vyučující (jako formální autorita i jako neformální vzory) jasně dají najevo, že považují homofobii za špatnou, pomohou studujícím pochopit nebezpečnost předsudků.

Ukázka z webových stránek jedné střední školy: „Žáci v naší škole tradičně tvoří velmi pestrou skupinu, ať již z hlediska individuálních zájmů, životní filozofie, budoucích plánů, biografických zkušeností, etnického či sociokulturního zázemí atd. Pestrost přináší velké nároky, ale také mnoho výhod. Ty podle našeho názoru převažují. Proto se v naší škole soustřeďujeme na podporování různorodosti a zároveň na rozvíjení respektu. Na naší škole se může uplatnit každý, kdo má zájem o studium – bez ohledu na to, zda je dívkou nebo chlapcem, Čechem či cizincem, bez ohledu na etnický původ, sexuální orientaci, vzhled...“

Na odmítnutí homofobie by mělo navazovat vytvoření školních (třídních) pravidel. Ta již konkrétně říkají, jaké chování je nesprávné a jak mohou být potrestáni ti, kteří se ho dopouštějí. Pravidla by se měla týkat nejen jasně ubližujícího chování, ale také tzv. homofobního jazyka. Vedle toho, že je vymezeno netolerovatelné chování, by měla pravidla také stanovit, jaké chování je žádoucí, aby studujícím byla zřejmá hranice mezi nevhodným a vhodným chováním.

Součástí pravidel by mělo být stanovení postupů, které mají využívat studující, kteří se stanou obětí nebo svědky homofobního obtěžování. Zejména se to týká určení kontaktní osoby, na kterou se mají obracet. Nejvhodnější je, pokud je takovým člověkem výchovná poradkyně/výchovný poradce nebo školní metodička/metodik prevence. Může to být však i další člověk, který je s danou problematikou náležitě seznámen.

Základní přehled o homofobním obtěžování a šikaně by prostřednictvím speciálního školení měli získat všichni vyučující. Účelem školení je, aby dokázali rozeznat homofobii, rozuměli, proč k ní dochází, a uměli proti ní zakročit, a dále aby oni sami nezastávali homofobní postoje. Podstatné tedy je, aby školení nebylo jen formální přednáškou. Mělo by mít minimálně tři části:

1) zmapování a diskuze o vlastních postojích učitelů/učitelek k homosexuálním, bisexuálním a transsexuálním lidem;

2) informace o homofobii a homofobním obtěžování zasazené do kontextu genderového řádu;

3) informace o možnostech školy v postupu proti homofobii a nácvik řešení praktických situací.

Základní informace o homofobii a homofobním obtěžování by se měly dostat také k rodičům studujících a samozřejmě k samotným žákům a žákyním. V jejich případě se může jednat o speciální diskuzní semináře či workshopy podobné těm, které se dělají k problematice kouření či drog. Důležité je, aby obsahovaly nejen faktické údaje o sexuálních orientacích a o předsudcích, které ve společnosti panují, ale také aktivity zapojující žáky/žákyně a ovlivňující jejich postoje (nejlépe aktivity inspirované zážitkovou pedagogikou, jako je hraní rolí či diskuze nad reálnými příběhy³⁰).

Zároveň s tematickými semináři by měla být tato problematika zahrnuta do standardní výuky školních předmětů. Nejlépe se samozřejmě nabízí sexuální, občanská a rodinná výchova³¹ a jim odpovídající vzdělávací oblasti, vzdělávací obory a průřezová témata podle rámcových vzdělávacích programů (podle RVP ZV a RVP G zejména vzdělávací oblasti Člověk a zdraví a Člověk a společnost).

Ale ani výuka zdánlivě vzdálených předmětů by neměla tato témata zcela opomíjet. Například lze ve výkladových a procvičovacích příkladech pracovat s homosexuálními páry a rodinami (slovní úloha z matematiky může znít: Petr s Matějem si vybírají ze dvou sedacích souprav, jejichž ceny se liší o 37 %), ve výuce jazyků lze používat texty, které se primárně týkají jiných témat (např. domácnost, povolání, volný čas), avšak pojednávají je také ve spojení s ne-heterosexuálními lidmi.

Další možností je poukazovat na to, že mezi významnými osobnostmi byla a je řada homosexuálních, bisexuálních a transsexuálních lidí, což pomáhá odstranit negativní předsudky. Pokud například v nějakém předmětu je zmíněno, že člověk, o němž se hovoří (např. člověk proslavený ve fyzice, literatuře, hudbě či politice), byl homosexuální, měli by vyučující tuto informaci zasadit do dobového i personálního kontextu a citlivě reagovat na případné žákovské komentáře.

Stejně tak by vyučující všech předmětů měli vystupovat proti homofobním projevům v rámci kolektivu a například poukazovat na nevhodnost homofobního jazyka (komentáře „To je teploušský!“, oslovení „buzno“, „lesbo“).

Pro studující, kteří cítí nejistotu ohledně vlastní sexuality nebo postavení v kolektivu, je vhodné, aby škola nabízela cestu anonymního či velmi důvěrného svěření. Vedle možnosti promluvit si s výchovnou poradkyní/výchovným poradcem či školní metodičkou/ metodikem prevence je dobré zřídit schránku důvěry (fyzickou, e-mailovou nebo internetovou). V nich mohou studující pokládat anonymně jakékoliv dotazy, na něž pověření vyučující odpoví a odpověď spolu s otázkou (popřípadě mírně upravenou, aby skutečně nebylo možné určit, kdo otázku psal) zveřejní na nástěnce či na školním webu. Pokud se škola obává, že vyučující nedokáží otázky zodpovědět, mohou studujícím doporučit navštívit již existující internetové poradny³².

Dotaz na schránku důvěry na ZŠ: Mám podezření na svou nejlepší kamarádku, že je lesba... To mě tak neděsí, ale děsí mě, že jsem lesba já... Upřímně: nahé mužské tělo mě přitahuje MÍŇ než ženské!!! Bojím se moc, že je to pravda...

Škola by měla navíc aktivně zjišťovat postoje a zkušenosti všech žáků/žákyň s homofobním obtěžováním a šikanou, tj. nespoléhat se jen na to, že si vyučující takového chování všimnou nebo že se s ním přijdou studující svěřit. Mapování postojů a zkušeností by mělo probíhat anonymně, plošně a pravidelně (nejlépe jednou za rok za dva). Nemusí se týkat pouze homofobie – naopak, ideální je, pokud spojíme více témat dohromady a vytvoříme dotazník na celkové zmapování narušených vztahů³³ či dokonce na více problémových jevů. Na základě výsledků pak lze připravit pro školu či třídu konkrétní opatření „šitá na míru“.

30. Některé aktivity obsahuje metodická část této publikace, další si mohou školy samy vytvořit mírnou úpravou materiálů z webových stránek zabývajících se homosexualitou, genderovými stereotypy nebo šikanou (viz kapitola 4.3). Na webových stránkách týkajících se jiných než heterosexuálních orientací bývají osobní zpovědi lidí, kteří prošli comingoutem (tj. uvědomili si a zveřejnili svoji sexuální orientaci), jež lze velmi dobře využít pro podobné aktivity. Navíc je dobré studující s existencí takových stránek seznámit, aby se na ně mohli obracet ti, kteří potřebují podporu v hledání své sexuality. Webové stránky mohou být zajímavých zdrojem informací pro vyučující i pro studující; jejich použití ve výuce je však plně na zodpovědnosti konkrétních učitelů a učitelek, kteří by měli zvážit připravenost žákovského kolektivu.
31. V roce 2009 byla vydána publikace Na cestě k vlastní rodině: Kapitoly z rodinné výchovy, která je moderní pomůckou k výuce rodinné výchovy pro 2. stupeň ZŠ a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií. Jedna z kapitol se týká také sexuality a v kontextu českých učebnic rodinné výchovy netradičně pojednává o homosexualitě. Publikace je k dispozici na webových stránkách www.osops.cz.
32. Nejvhodnější je zjistit, jaké internetové poradny již studující na konkrétní škole navštěvují, prohlédnout si je a pak ty, kde odpovědi považujeme za odborně i hodnotově zdařilé, zveřejnit na školním webu či nástěnce. Rozhodně je ale potřebné předem ověřit kvalitu internetové poradny.
33. Lze se inspirovat např. depistážními dotazníky proti šikanování (Kolář, 2001).