|
říká finalista soutěže Gay Man ČR 2000 Petr Pácal
Po velkých akcích jako Gay Man se novináři obvykle předhánějí v uveřejňování rozhovorů s nějakou zajímavou osobností, nejlépe s vítězem soutěže. Rozsáhlý rozhovor s Erikem Nyklem vyšel v zářijovém Gayčku a prvního vicegaymana Davida Šinkovského zpovídalo srpnové Amigo. Proč tedy nabízet něco, co si můžete přečíst jinde?
baz, Studna bulletin, říjen 2000
My jsme se na pár otázek zeptali Petra Pácala, který se v Boby centru objevil s číslem osm. Jeho tvář si můžete pamatovat už z roku 1998, kdy se poprvé zapojil do boje o titul nejsympatičtějšího gaye - shodou okolností také právě v Brně.
Petrovi je dnes 28 let a pochází z Příbrami, kde žije s přítelem Lubošem. Pracuje jako litograf, sbírá motýly a posiluje.
Velmi působivou volnou disciplínu pojal jako poctu izraelské zpěvačce Ofra Haza, která letos zemřela na AIDS: svůj tanec ve vojenské uniformě pískové barvy zahájil příchodem s izraelskou vlajkou, na níž byla namalovaná červená stužka a jméno zpěvačky s datem narození a úmrtí. Určitě nejen tímto gestem si naklonil porotu i diváky, ale na žádnou z hodnocených příček nakonec stejně jako předloni nedosáhl...
Objevil ses mezi finalisty obou brněnských Gay Manů, a tak můžeš srovnávat. Který ročník se Ti zdál jako soutěžícímu lepší? Měl jsi čas sledovat i ostatní program?
Co se týká programu v roce ´98, tak jsem toho moc z programu nestihl. Hance Zagorové jsem akorát v "letu" na kolečkových bruslích stačil říct dobrý večer. A co se týká toho letošního, tak už jsem si trochu času našel a ze všeho něco stihl vidět. Až na Ilču, která mě nebere.
V předloňském roce byla atmosféra v zákulisí mnohem lepší. Nevím čím to je, ale z toho předloňského kola jsem měl více positivních dojmů a vzpomínek.
Před dvěma lety ses nedostal do vítězné trojice - ostatně díky tomu jsi mohl letos znovu soutěžit. Co Ti, podle Tvého názoru, tehdy chybělo k titulu?
Byl jsem hodně nervózní, moc jsem se neusmíval, a hlavně jsem byl zbrklej a moc jsem to žral. Taky tam asi člověk musí mít víc než jen pěknej ksichtík a super tělo.
Letos se Ti znovu nedostávalo potřebných bodů, přestože podle některých ohlasů jsi patřil k favoritům (o tom svědčí i fakt, že v divácké soutěži jsi s Davidem Šinkovským sdílel druhou příčku). V čem to bylo tentokrát?
Měl jsem smůlu v kvizu. Ač mám perfektní přehled ve filmu a hudbě a na ostatní otázky jsem mohl s přehledem odpovědět, tak o politice vůbec nic nevím. Další věc byla sportovní disciplína. Na rozdíl od ostatních kluků jsem nemohl skákat z klecí, které byly dva metry nad zemí. Důvod byl prostý: mám za sebou tři operace ledvin a musím si na sebe dávat trochu větší pozor. Měl jsem strach z odražení ledvin... Smůla.
Podívejme se teď do zákulisí. Jaké to bylo? Co přípravy, páteční předkolo, atmosféra za pódiem?
Přípravy byly dlouhé, časově i finančně náročné. Ale s podporou mého přítele se to dalo zvládnout. I když on rád s humorem dodává: "Jinak bych se ho snad nezbavil. Pořád otravoval s Gaymanem." Ale v podstatě byl na mne hodně hrdej. Já na něho také.
Jiný problém byl v tom, že jsem to měl psychicky hodně náročné. Moje maminka ten týden prodělala infarkt a přítel kamaráda, který mě do Brna odvážel, se dva dny předtím zastřelil. Bylo to trochu napínavé. Nebylo jisté, že přijedu.
V přihlášce do soutěže jsi jako své znamení uvedl hned tři - Panna, Myš a Olivovník. Tvá volná disciplína pak byla spojená se jménem izraelské zpěvačky Ofra Haza. Táhne Tě to na Východ?
Záleží na tom, na kterej východ... Pokud jde o Japonsko, tak ano. Pokud jde o středovýchod, tak tam bych se velmi rád podíval. Třeba zrovna do Izraele. Ale jen bych se podíval. Rád se vracím domů.
Dozvěděli jsme se na Tebe i to, že sbíráš motýly. Dost dobře si Tě nedovedu představit se síťkou na motýly...
S těmi motýly je to těžké. Nedokázal bych jediného zavraždit. Takže si je po jednotlivých kusech kupuji. A protože mám rád ty barevné tropické papilionadae, tak to jde pomalu. Je to finančně náročné. Zatím jich mám přes dvacet.
Při úvodním rozhovoru se ozval bouřlivý potlesk, když jsi na sebe prozradil, že se svým partnerem žiješ už deset let. Nebudu se Tě ptát po obligátním "receptu na šťastné partnerství", ale vrátím se na úplný začátek. Jak jste se seznámili?
To bylo opravdu zvláštní seznámení. Odpověděl jsem na jeden z prvních inzerátů v Mladém světě. Ten kluk mi napsal, že je z Košic, ale pokud mi to nevadí, že dá moji adresu klukovi z mého regionu. A tak jsem poznal Luboše. Tři měsíce jsme si jen psali, pak jsme si dali první rande. A ještě pár týdnů trvalo, než jsme se sblížili.
Co se za těch Vašich deset společných let změnilo? Mám tím na mysli nejen v osobní rovině, ale i ve společnosti. Pozoruješ nějaké změny, které by se odrážely i ve Vašem rodinném životě?
Myslím, že náš vztah po 10 letech není jen o lásce, zamilovanosti a vášni. Dnes je to o vzájemné důvěře, pochopení, shovívavosti, vzájemných koníčcích a zálibách.
Kolem nás je to stále stejně pěkné. Máme spoustu přátel, převážně tzv. HáTéček. Všichni nás berou a občas i závidí. Ale mezi námi je to zrovna takové, jako mezi ostatními. I my míváme špatné týdny. I my jsme se párkrát na několik dní odloučili. Ale o tom je život. O tom je partnerství.
Tvému partnerství s Lubošem muselo zákonitě předcházet Tvé vlastní sebepřijetí. Jak jsi prožíval ten proces, kterému se obvykle říká coming out?
To bylo trochu zvláštní. Věděl jsem to o sobě už od dětství. Jen jsem pro to neměl pojmenování, bál jsem se, že s tímhle jsem na světě sám.
Rodičům jsem to oznámil v 16 letech. Matka mě dlouhou dobu tahala po různých psychiatrických a sexuologických vyšetřeních, dokud jí renomovaný lékař neřekl: Paninko, buďte ráda, že je váš syn zdráv. Jinak ho nepředělávejte. Ono s tím stejně nejde nic dělat.
No a otec, protože jsou naši rozvedeni, se o tom dozvěděl o dva roky později. Měl pro mě tato slova pochopení: "Seš buzerantská kuřba. Jediný, co Ti přeju je, abys chcípnul na AIDS."
Ale já si z toho nic nedělal. Člověk, který se o mě 15 let nezajímá, mě nemůže mít rád. Tak se nadále nestýkáme. Jsem rád, že aspoň matka bere moji orientaci jako realitu a nesnažila se nikdy nic změnit. Za to jí patří můj dík.
A já děkuji za rozhovor.
|
