|
 Stejně jako v případě těch, kteří obtěžují, ani v případě obtěžovaných není snadné přesně popsat, jaký typ lidí se stává obětí homofobního obtěžování a šikany. Opět jsou to lidé z mnoha hledisek pestří a rozdílní. Jejich společným znakem bývá odlišnost vůči tradiční představě o „správných dívkách“ a „správných chlapcích“.
Z toho ovšem nevyplývá, že všichni chlapci a dívky, kteří nejsou heterosexuální nebo kteří nemají dostatečně maskulinní a femininní chování a vzhled, se stanou obětí homofobní šikany. Druhým důležitým znakem je, že jsou v rámci kolektivu celkově ve znevýhodněné a asymetrické pozici, což znamená, že se ostatní spolužáci a spolužačky vůči nim cítí v převaze. Mnoho chlapců a dívek s homosexuální orientací či nemaskulinním/ nefemininním vzezřením může mít dobré postavení v kolektivu, pokud mají jiné skupinou ceněné charakteristiky a pokud ve skupině panuje tolerance (tj. pokud skupina funguje zdravě).
Homofobní obtěžování a šikana bývají namířeny vůči třem skupinám studujících:
- homosexuální, bisexuální a transsexuální žáci a žákyně, kteří svoji sexualitu již projevili a jsou za to ostrakizováni;
- žáci a žákyně, kteří mají ve své rodině či mezi svými blízkými přáteli homosexuální, bisexuální a transsexuální lidi;
- žáci a žákyně, kteří jsou svým vzhledem a chováním odlišní od většiny dívek a chlapců (tj. nesplňují tradiční genderové představy o maskulinitě a femininitě, ovšem bez přímé vazby na jejich sexualitu), a je kvůli tomu vůči nim použito označení „homosexuál“, „gay“ nebo „lesba“, míněné jako nadávka.
SOU – Karel má o tři roky staršího bratra, který je gay. Když se to spolužáci dozvěděli, vymysleli mu přezdívku „buznabratr“, kterou mu napsali i na lavici.
První skupinu tvoří zejména dospívající, tj. žáci/žákyně na konci základní školy a na střední škole. Druhou a třetí skupinu pak tvoří studující všech věkových skupin, včetně dětí na 1. stupni ZŠ.
Bez ohledu na věk platí, že pro studující, kteří se stanou obětí homofobního obtěžování a šikany, je velmi těžké svěřit se vyučujícím se svými zkušenostmi. Důvodů může být několik:
1) je jim nepříjemné hovořit s vyučujícími o sexualitě;
2) nechtějí přiznat, že jsou obtěžováni, protože to vidí jako důkaz svojí neobliby v kolektivu a zároveň své neschopnosti situaci řešit;
3) nemají vůči učitelům/učitelkám důvěru a nevěří, že škola skutečně dokáže obtěžování zastavit.
Dlouhodobé homofobní obtěžování a šikana mají závažné negativní následky na studující, vůči kterým směřují. Nejpodstatnějšími jsou:
- strach ze spolužáků/spolužákyň a celkově ze školního prostředí, prožívání úzkosti v souvislosti s pobytem v blízkosti obtěžujících osob, vytvoření záporného vztahu ke škole; tyto nepříjemné pocity mohou vést až k absencím a zprostředkovaně tedy i ke zhoršování prospěchu a vyloučení ze studia;
- pocity osobního selhání a nedostatečnosti, snížení sebevědomí, nespokojenost se sebou samým a prožívání silných vnitřních tenzí, které mohou vést až k sebepoškozování či dokonce k sebevražednému chování.
Tereza žije na menším městě a chodí na střední školu. Když začala zjišťovat, že ji přitahují dívky, hledala různé informace o homosexualitě na internetu. Neměla ve svém okolí nikoho, s kým by si troufla o svých pocitech promluvit. Počítač bohužel neměla doma, a tak chodila do místní knihovny. Vždy si dávala pozor, aby kolem ní nikdo nebyl a nikdo nevěděl, na jaké stránky se dívá. Měla také připravenou výmluvu, že pracuje na referátu do školy. Jednou do knihovny přišly její dvě spolužačky, takže Tereza rychle od počítače odešla. Její spolužačky si sedly ke stejnému počítači a všimly si, které stránky Tereza navštívila. Netrvalo dlouho a věděla o tom celá škola. Nikdo Tereze do očí nic neřekl, ale setkávala se s postranními posměšky a pomlouváním. Našla například na tašce nalepený lísteček „hledám holku, zn. homo“ nebo v lavici časopis s článkem o lesbách. Její dvě kamarádky ji sice uklidňovaly, ať si z toho nic nedělá, ale ani od nich necítila úplnou podporu. Například jí totiž řekly: „O víkendu jdeme na diskotéku, seznámily jsme se s dvěma super klukama. Ty s námi asi nepůjdeš, tam by se ti nelíbilo.“ Tereza měla pocit, že ji nikdo nebere. Během několika měsíců se situace nelepšila, a proto se nakonec rozhodla, že ze školy odejde. Začala studovat na podobné škole ve větším městě, kde se cítila lépe. Nepříjemné pocity v ní ale zůstaly.
Jakmile dojde ve školní třídě k homofobnímu obtěžování mezi dvěma či několika málo studujícími, zbytek kolektivu na to vždy reaguje. Buď tím, že se proti němu postaví a tím obtěžování zastaví, nebo tím, že mu mlčky přihlíží, což vede k tomu, že seobtěžování stává v plné míře šikanou, postupně mění sociální normy a začíná být pro celý kolektiv přijatelné. V tomto smyslu mají obtěžování a šikana vždy zásadní negativní dopady na:
- každého jednotlivého člena či členku třídy, kteří pociťují nejistotu a úzkost v důsledku toho, že jsou svědky ubližujícího chování;
- celou skupinovou atmosféru, která nemůže pozitivně stimulovat proces učení.
Homofobní obtěžování a šikana jsou namířeny na studující, kteří nejsou heterosexuální nebo mají ve své blízkosti lidi, kteří nejsou heterosexuální, nebo na okolí působí nemaskulinně či nefemininně. Homofobní obtěžování může být namířeno také vůči učitelkám/učitelům nebo od nich může pocházet. Významnější než charakteristiky konkrétních žáků a žákyň je klima v třídním kolektivu – pokud je pozitivní, nemusí se nikdo z výše uvedených skupin žáků/žákyň stát terčem obtěžování.
|
